Jak jste se dostala k roli Alžběty Báthory ve filmu Juraje Jakubiska?

Je to dost dlouhý příběh. Četla jsem scénář, když probíhal casting a hledala se hvězda pro hlavní roli Alžběty. Nakonec vybrali Famke Janssenovou, což mne malinko rozčarovalo, protože mě ta role velmi zaujala. Cítila jsem to tak silně, že jsem Jurajovi napsala dopis, jak mě ten film nadchl a jak moc chci hrát Alžbětu, a doufala jsem, že nás jednoho dne osud dá dohromady, když už se to nestalo na tomto projektu. Naštěstí to s první herečkou nedopadlo a oni se vrátili ke mně. Letěla jsem na pohovor s Jurajem a Deanou a čtyři měsíce poté jsem byla tu.

Byla Alžběta Báthoryová krutá vražedkyně nebo nevinná oběť? Co si myslíte o své postavě?

Alžběta Báthory je tou nejlepší postavou, jakou herečka může hrát. Prochází vším, od jízdy v krásných kočárech, šermováním, až po jízdu na koni. Je to silná osobnost, hrdinka v pravém slova smyslu. A velká bojovnice plná vášně a skvělá milenka.

Změnila práce na filmu váš pohled na Alžbětu Báthory?

Každý příběh má dvě strany. Alžběta Báthory je běžně vnímána jako krvelačná vampýrka, vdova koupající se v lidské krvi, což projektu přidává na atraktivnosti. Myslím ale, že ve filmu je mnohem chytřejší. Byla to žena, která věděla hodně o medicíně, byla velmi sečtělá, mluvila mnoha jazyky a myslím, že na to, aby se koupala v lidské krvi, byla příliš inteligentní. Krev se totiž rychle sráží a tuhne, takže není lehké se v ní koupat – a toto koupání by ani nemělo příliš užitku. Cítila jsem, že byla velmi nejistá, protože kolem sebe měla spoustu silných mužů. Myslím, že příběh, tak jak jej vypráví film, je mnohem realističtější.

Jak se vám líbila spolupráce s Jurajem Jakubiskem?

Juraje absolutně zbožňuju. Byla jsem na začátku malinko rozhozená kvůli komunikačním problémům, také jsme neměli moc času na zkoušky. Ale Juraj mi vyšel hodně vstříc a upravil roli, aby mi seděla. Přiměl mě tvrdě pracovat, vždy jsem měla pocit, že chce abych uspěla, abych byla dobrá, a tak mě pořád dokola popoháněl. Strašně dře, nikdy jsem tak moc v životě nepracovala. Velmi se mi po něm stýská, přirostl mi k srdci. Navždy zůstane mimořádným režisérem, od kterého jsem se mnoho naučila.

Můžete si vzpomenout na nejtěžší moment?

V tomto filmu bylo těžkých momentů mnoho, protože měl obrovskou produkci. Myslím, že jsem ztratila nervy, když jsem byla v poslední scéně s Alžbětou skoro upálena. To bylo těžké.

A jak k tomu došlo?

Scéna už byla připravená, měla jsem zazpívat celou písničku – chorál – a Juraj řekl: “Když to dozpíváš do konce a v místnosti bude ještě hořet, začni zpívat od začátku.” Text písničky byl přilepený na stropě nad postelí, protože byl obtížný, ve slovenštině, a večer předtím se musel malinko předělat. Všechno bylo hrozně uspěchané a celý pokoj se najednou ocitnul v plamenech. Sotva jsem vypustila dvě první slova z pusy, už jsem ani necítila obličej. Myslím, že ve filmu ta scéna zůstala přesně takhle.

Co bylo pro vás nejpříjemnější?

Nádherné obrazy. Některé scény s lány máku a levandule, krásný pocit, když jimi člověk projíždí při západu slunce v kočáru ze 17. století, taženém obrovskými černými koňmi.

A co vás pobavilo?

Když jsem se koupala v měděné lázni a zjistila jsem, že jsem na ni alergická, celá jsem se osypala. Ani jsem se nenaštvala, bylo to legrační. Říkala jsem si, že jsem teď Báthory i s kopřivkou a modřinami. A taky mě pobavila scénka, kdy Alžběta sedí manželovi na ramenou jako na koni, křičí „Hajra, hajra!“ a mává nad hlavou mečem.

Při natáčení jste navštívila několik exteriérů. Jak se vám líbily? Máte nějaké nejoblíbenější místo?

Myslím, že se mi nejvíc líbil exteriér v horách na Slovensku. Otevřeli jste okna a za nimi byl krásný výhled na zasněžené hory a žlutá pole. To bylo krásné. Pak se mi líbil ještě Točník a Telč. A vůbec všechny hrady, v kterých jsme natáčeli, jsou úžasné. Ale čtyři měsíce jsem žila s kufrem, takže jsem se těšila, až přijedu domů a vybalím ho.

Natáčela jste ještě někdy v tolika exteriérech?

Ne, nikdy. Nemohla jsem uvěřit, že jich v jednom filmu může být tolik. Byl to velmi ambiciózní projekt. Říkala jsem si, že to je moc náročné, že bychom klidně mohli zůstat v jednom hradu a předstírat, že jich je šestnáct. Ale ne, my jsme museli všech šestnáct projet a na výsledku je to samozřejmě poznat, film je úžasně výpravný.

Zkuste porovnat vaše prvotní očekávání a skutečné natáčení.

Vždycky jsem věděla, že mě čeká velké dobrodružství. A věděla jsem, že to bude pěkná dřina, ale drama se neodehrávalo jen ve filmu, ale i za ním. Tím nechci říct, že to je špatné, jen jsem si připadala, jako bych prolétla tornádem, a to můj život není zrovna usedlý. Do filmu jsem šla jako člověk s určitými vlastnostmi a řekla bych, že z něj sem vyšla jako někdo úplně jiný jiný. Připadám si silnější, myslím, že už zvládnu cokoliv.

A pracovala byste s Jurajem znovu?

Ano, to bych moc ráda. Film Bathory je dotočený a Alžběta mi chybí. Ano, moc ráda bych s Jurajem točila znovu.

A co si myslíte o českém štábu?

Jsou to bezpochyby ti největší dříči, na které jsem kdy narazila. Na place tráví celé dny, šest týdnů bez přestávky! Hodně na mě zapůsobili. Říkala jsem si, že až se vrátím do Anglie, bude to pro mě pěkný šok: „Jedem, dvanáct hodin denně! Ale jděte, o čem to mluvíte? Spánek? Jídlo? Kdo to potřebuje?“